Celé to potom podtrhuje právě ten fakt, že elektrický motor nepůsobí, že by se nějak přehnaně snažil. Na otáčení plynu reaguje Zero absolutně jemně a uhlazeně, pod sebou slyším jenom tichounké šelestění řemenu ke kolu, ale sotva ve sportovním módu otočím heftem prudce na doraz, elektromotor se na nic se neptá, výhružně zakňučí a letí. Stejně jako u Harleye Lifewire i tady platí, že akcelerace je srovnatelná s moderními sportovními stroji, ale na rozdíl od nich mám za řídítky pocit, že se vlastně vůbec nic neděje – bez řevu a vibrací se motorka prostě „jenom“ řítí kupředu.
Po všech ostatních stránkách se potom oproti standardní motorce nic nemění. Při vývoji Zera se někdo zamyslel mimo jiné nad tím, jak vysoko umístit akumulátor, aby bylo dosaženo těžiště přirozeného pro motorky téhle kategorie. SR/S se tak chová zcela předvídatelně a nezáludně, zatáčí svižně a hravě, ale nepůsobí jakkoliv vratce a v zatáčkách nejistě. Nástup výkonu při výjezdu ze zatáčky je navíc perfektně lineární a dávkovatelný.
Brzdy mají tak akorát silný nástup a důsledný účinek, dost jim pomáhá i rekuperace elektromotoru, která se zapíná ve sportovním a ekonomickém režimu jízdy. Režimů je tu mimochodem pět, ale já jsem si vystačil prakticky stále se dvěma – se základním cestovním, kdy motorka po ubrání plachtí a nerekuperuje, a se sportovním, ve kterém je přiostřená odezva na „plyn“ a po ubrání začne motorka přirozeně zpomalovat rekuperací, jako kdyby brzdila motorem.